22. června 2024
Aktuality
Narodila se před 50 lety v Chebu. Je vdaná a z prvního manželství má dva dospělé syny, třicetiletého Antonína a sedmadvacetiletého Davida. Svého druhého manžela poznala až na Moravě. Řeč je o Renatě Jančářové-Šramhauserové, která je už třetím rokem vrchní sestrou Domácího hospice Antonínek (DHA). Práce je pro ni posláním, odmítá se stresovat a pořád tvrdí, že vše je řešitelné. A v k tomu podle ní samo sebou patří úsměv.
Vaše profesní minulost je poměrně bohatá, prozraďte, kde všude jste pracovala před tím než jste se před třemi lety stala vrchní sestrou v DHA?
Můj profesní životopis se točí kolem práce s nemocnými, seniory při Charitě v Uherském Hradišti přerušovaně 21 let (terénní služba Domácí zdravotnické péče, Charitní domov Hluk), mezitím jsem chvíli pracovala v Naději v Otrokovicích a před nástupem do DHA jsem více než dva roky pracovala na dětském oddělení v Uherskohradišťské nemocnici. Stále však ale zůstávám věrná dětskému oddělení, vypomáhám na dětské pohotovosti. V Čechách jsem pracovala na gynekologii s porodnicí, na LDN, na ortodoncii. Mám také zkušenost jako AU-pair v Německu, kde jsem přes rok žila v rodině s dětmi se zdravotním omezením. Pro mne cenná zkušenost a porovnání sociálního a zdravotního systému v České republice a v Německu v letech 1992 -1993.
Domácí hospic Antonínek slaví půl kulatiny. Od vašeho nástupu do pozice vrchní sestry uplynou tři roky, jak se činnost této služby od té chvíle posunula, přibylo zdravotních sester?
Nevím, zda se posunula nějakým směrem, spíše si myslím, že pokračujeme se všemi kolegyněmi tak, jak je služba nastavena od dob jejího založení. Snažíme se být nápomocni v rodinách, kde pečují o nemocného na konci své životní pouti. Pečujeme také o všechny přítomné členy rodiny, v těžkých životních situacích jsou všichni více zranitelní. Ale myslím si, že jeden takový největší posun vnímám v tom, že naše řady posílily čtyři nové sestřičky. Dlouho jsme je hledali. Naše služba je náročná, v každém z nás je otázka doprovázení umírajících a jejich blízkých pečujících nebo slovo umírání, smíření, ukotvená jinak. Moje kolegyně jsou empatické, milé, trpělivé, které umí naslouchat, ale také rozesmát. Ještě bych měla zmínit, že sestřičky jsou také aktivní řidičky s ocelovými nervy na našich silnicích, a to oceňují lékaři, zejména při vizitách, kdy je vozíme.
Běžné jsou přesuny vašich zdravotních sester po území celého okresu, kolik kilometrů týdně najezdí?
Moc velký přehled nemám, každý den ve službě máme dvě sestřičky a územím pro poskytování služby je okres Uherské Hradiště. Někdy vyjíždíme i dál mimo náš region. Dle mého není výjimka během služby najet přes 100 km.
Kolik zdravotních sester v DHA aktuálně působí?
Nyní, včetně mne, u nás máme zaměstnaných 10 sester s různými úvazky a pracovními dohodami.
Na jaké situace a zážitky za dobu svého působení v DHA vzpomínáte nejraději a co vám naopak při práci spolehlivě, jak se říká, vezme vítr z plachet?
Vzpomínám spíše na situace, kdy nás sester bylo opravdu málo, když jsem nastoupila, byly jsme tři, které jezdily, z toho byla jedna kolegyně v dlouhodobé pracovní neschopnosti. To bylo časově náročné. Když chcete být nápomocná v rodinách, musíte mít prostor na relax. Ten tak trochu scházel. Díky této službě jsem navázala krásné vztahy s pozůstalými, do dnes se s některými osobně potkávám. Se spoustou z nich jsem v kontaktu jinou cestou. Mluvím i za ostatní kolegyně. Jsem ráda, že na nás pozůstalí vzpomínají v dobrém. Potkáváme se na různých akcích, sportovních nebo při Mši svaté.
Vítr z plachet mi spolehlivě vezme péče o umírající dítě. To cítím každou buňkou v těle, že to jsou chvíle velmi náročné pro rodiče, ale i pro nás všechny členy týmu. Bývají to náročné komunikace a míváte pocit, že chcete, aby to bylo celé jinak, aby se to nestalo. V ty chvíle se vnitřně nastavím tak, abych byla připravená být nápomocná, silná a být prostě tady pro ty, kteří to nejvíce potřebují.
Jakou vlastnost především, by zájemkyně o práci sestry v DHA měly mít?
Přemýšlím, jakou vlastnost bych upřednostnila. Od empatie počínaje, přes klidnou povahu se dopracovávám k odborné stránce a asi nejvíce naše sestřičky by měly zvládat práci v terénu. Je to o rozhodování, občasném improvizování.
V neposlední řadě by měla být naše kolegyně komunikačně zdatná, mnohdy totiž v rodinách vstupujeme do velmi citlivých a nesnadných rozhovorů.
Nakolik důležitá je v DHA týmovost, myšleno především lékařů se zdravotními sestrami?
Slovo týmovost je krásné, bez toho se v našem kolektivu neobejdeme. Považuji za velmi pěkné, když se lékař může na sestru spolehnout, na její profesní zdatnost, umění komunikovat, přemýšlet, diskutovat. My sestřičky důvěru v lékaře máme, myslím si, že o ni v nás také. Cítím, že jsme se „dobře potkali“. Bez našich skvělých lékařů by naše služba nebyla tam, kde je. Osobně si nesmírně vážím jejich práce, času, který nám věnují.
Práce v DHA je bezpochyby náročná. Co je ale nejnáročnější pro vrchní sestru v této službě?
Nevím, co je pro mne dost náročné, co bych konkrétně nahlas pojmenovala. Všichni zažíváme situace, které jsou tzv. stresové. Pro mne je asi nejnáročnější psát rozpis služeb. Musím se smát. Říkáme tomu s kolegyněmi piškvorky. Snažím se vyjít vstříc každé kolegyňce a jejím požadavkům. V tom je „týmovost“ také zásadní, že se mžeme jedna na druhou spolehnout. Spíš jsem vnitřně občas trochu nervózní z toho, aby holky měly vše kolem sebe dostačující, počínaje sesternou, skladem materiálu, možností vzdělávání, podpory - dostačující. Zaslouží si, aby byly opečovávány po všech stránkách. A nejen ony, ale i lékaři. Do práce chodím ráda, je mým posláním, odmítám se stresovat a pořád tvrdím, že vše je řešitelné. A v k tomu patří úsměv.
Co byste Domácímu hospici Antonínek popřála do budoucna?
Našemu hospici bych přála krásné společné dny na cestě doprovázení o nevyléčitelně nemocné, sílu být tady a teď. Pro nás všechny hodně zdraví, to je dar, který je vzácný nad všechny dary světa. Věřím, že i naši blízcí nám přispívají tím, že jsou, že je můžeme milovat a my víme, že tu energii, kterou načerpáme, využijeme a posouváme dál. Ten přesah našeho živého světa jde přeci dál…
Vizitka Renaty Jančářové-Šramhauserové
Je jí 50 let a už třetím rokem pracuje jako vrchní sestra v Domácím hospici Antonínek. Vystudovala Střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra. Přiznává, že jejím snem bylo jít za dalším vzděláním, vysokou školu začala studovat opakovaně, ale jaksi chyběl čas. Studiu a vzdělávání se však nevyhýbá, chápe, že to patří k rozvoji jak profesnímu, tak osobnímu. K jejím zálibám patří pohyb v přírodě, cvičení, čtení, kultura všeho druhu, díky manželovi také historie 1. světové války, zahrada, psí fenka Corina. Nejdůležitější pro ni je rodina. Zálibou je jí i to, že se ráda vzdělává ve svém oboru.
Jitka Raclavská
Tel.: 602 381 789 E-mail: 5bGuRWh7YenF9956LTHr8Z8a%mrhT65j4mnhTj
