13. března 2023
Aktuality
Před jedenatřiceti lety začínala vrchní sestra Domácího hospice Antonínek Renata Jančářová svou praxi na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice v Chebu. Po životním restartu, kdy se se svými dvěma syny po rozvodu přestěhovala na Slovácko, si našla práci v Charitě Uherské Hradiště.
„Žiji tady dvacet let a Charitě jsem věrná s malou přestávkou už sedmnáct a půl roku. Začínala jsem v Domácí zdravotní péči,“ vzpomíná stále usměvavá vrchní sestra. První kontakt s přestárlými a vážně nemocnými lidmi ale zažila ještě na západě republiky, když pracovala v léčebně dlouhodobě nemocných.
TOUHA BÝT DOMA
„Pracovala jsem tam krátce, ale dodnes si pamatuji, jak tam byli někteří pacienti nešťastní, cítili se být svými blízkými odloženi a toužili se vrátit domů. Hodně mne to potom ovlivnilo v době, kdy se v Charitě Uherské Hradiště začínal rozjíždět domácí hospic,“ říká Renata Jančářová. Tato první snaha v roce 2005 ale záhy odezněla, protože tehdejší iniciátorka hospicové péče odešla na mateřskou dovolenou. V tom okamžiku nebyl ještě vytvořený tým sester ani lékařů, kteří by mohli pokračovat. „Potom jsem chvilku pracovala s postiženými v otrokovické Naději, abych se po dvou letech zase vrátila do Charitního domova v Hluku. Když zahájil v květnu roku 2019 při Charitě Uherské Hradiště svou činnost Domácí hospic Antonínek, ráda jsem přijala nabídku být součástí týmu. Zpočátku jsem pracovala na dohodu, ale časem se vše vyvinulo tak, že jsem nyní druhým rokem vrchní sestrou,“ popisuje vývoj událostí Renata Jančářová.
PLNĚNÍ PŘÁNÍ
Podle jejího mínění by měl mít každý vážně nemocný v terminálním stavu možnost, aby se sám rozhodl, jestli chce být doma nebo v nemocnici. „Vždy je nejdůležitější, aby rodina a nemocný vše probrali s vedoucím hospice. Sdělili své představy, co si představují a co od nás očekávají. My jim můžeme kromě naší pomoci doporučit i další služby Charity. Patří se například pečovatelská služba či odlehčovací pobyty v charitních domovech. Vše se vždy odvíjí od jejich očekávání, potřeb, jak jsou schopni za naši pomoci sami vše doma zvládnout. Každopádně by se mělo splnit přání nemocného, protože přání jsou od toho, aby se plnila,“ míní Renata Jančářová.
DOBRÁ KOMUNIKACE
„Nedávno jsem byla v Praze na školení komunikace v oblasti paliativní péče. Bylo to vynikající. Školení vedly sestry a záchranář z praxe. Nechyběly ani praktické nácviky. Tím by si měl doopravdy každý projít,“ tvrdí sestra. Zároveň přiznává, že jsou nejnáročnější hovory v rodinách, kde odcházejí malé děti. „Moc těchto případů není, ale pár jsme jich měli a je to doopravdy hodně těžké. Při těchto rozhovorech je na místě, aby při nich byl lékař i zdravotní sestra. Na ty děti a jejich rodiny nikdy nezapomenu,“ svěřuje se Renata Jančářová.
UMĚNÍ POTĚŠIT
Nejvíce ji potěší, když může pacientům předat svůj pozitivní pohled na svět, něco ze své srdečnosti a ještě se mohou společně zasmát. „Vím, že je moc těžké a smutné, když někdo odchází, ale já se to snažím každému trošku zpříjemnit a odlehčit třeba tím, že nemocného pohladím, usměji se a povídám si s nimi. Moc ráda poslouchám životní příběhy a zkušenosti našich pacientů. To potom padají bariéry a člověk se vlastně stává součástí rodiny, což mně ostatně potvrzují i naši klienti. Je to moc pěkné ale také zavazující,“ říká zdravotní sestra, pro kterou se její práce stala posláním.
STÁLÁ PŘIPRAVENOST
Není žádnou výjimkou, že se z denní služby domů dostane po sedmé hodině večer a než udělá potřebné ve své domácnosti, má po půlnoci telefonát, že někdo z pacientů zemřel. Potom v kteroukoliv hodinu usedne do auta a jede za rodinou, kde potřebují její pomoc a přítomnost.„Je to náročná práce, ale mám štěstí, že mohu dělat, co mne baví, má smysl a přesah až na věčnost,“ připomíná Renata Jančářová.
DOBÍJENÍ BATEREK
Sílu do dalších dnů nachází uprostřed svých blízkých, se syny i sourozenci, s nimiž má moc pěkné vztahy. K odreagování pomohou také dobré knihy, práce na zahradě či projížďka na kole.„Pomáhají mně ale i služby na dětské pohotovosti v nemocnici, což se někomu zdá nepochopitelné. Je to ale zase jiná práce, kdy vím, že se naši malí pacienti uzdraví a mají celý život před sebou,“ vysvětluje na závěr vrchní sestra Domácího hospice Antonínek.
