Zobrazit fotogalerii

30. června 2023 Aktuality

Rozhovor s hospicovou lékařkou o bolestech i umírání

Lékařku Anetu Raidovou můžete zastihnout v ambulanci léčby bolesti v uherskohradišťské nemocnici anebo v Domácím hospici Antonínek. V červnu úspěšně zvládla atestaci se specializací na paliativní medicínu.

Třetím rokem pracujete v Domácím hospici Antonínek. Proč jste vlastně do této služby šla?
Osobnostně souzním s tím, jak se paliativa dívá na pacienta. Člověk má vlastní autonomii a měl by se sám podílet na rozhodování, co z nabízené zdravotní péče chce a co ne. Přestože jde o velmi závažné a neléčitelné stavy, vždy pro tyto pacienty můžeme něco udělat, aby se jejich stav zlepšil.

Dá se říct, že jde tato služba ruku v ruce s vaší desetiletou praxí v ordinaci léčby bolesti, kde jste se určitě také setkávala s vážně onkologicky nemocnými pacienty?
Určitě, ale paliativní pacienty jsem potkávala také v rámci ARO, kde jsem předtím pracovala jako anestezioložka.  

Po třech letech už můžete zhodnotit své působení v domácím hospici. Naplňuje tato práce to, s čím jste do této služby šla?
Naplňuje mne to po všech stránkách. Šla jsem do této služby s tím, že chci líp a víc komunikovat s pacienty i jejich příbuznými. A podařilo se mně zde potkat úplně jiný typ zdravotníků, než v nemocnici

V čem jsou jiní?
Uvědomují si důležitost komunikace s pacientem i rodinou, mají respektující a empatický přístup. Nemají na prvním místě výkon a zisk.

Jsou takoví všichni vaši kolegové?
Myslím, že ano, každodenní kontakt s umírajícími nás samotné posouvá dál. Člověk si přenastaví životní priority, daleko víc vás to nutí žít přítomnost, být vděčný a více laskavý vůči ostatním ale i k sobě.

Ordinace bolesti jsou přetížené, na návštěvu se může čekat i měsíce. Nezvládli by léčbu bolesti praktičtí lékaři, kteří své pacienty dobře znají?
Myslím si, že základní léčbu bolesti i základní paliativní přístup by měl zvládnout každý lékař. Ambulance bolesti je ale pro pacienty, kteří jsou nějakým způsobem komplikovanější a bolest u nich přetrvává delší dobu. Často potřebují použít kombinovanou terapii a více přístupů. Nepoužívat pouze léky, ale třeba i cílené obstřiky a psychoterapii. Snažíme se jim pomoct s jejich bolestí i psychicky.

Fyzická bolest souvisí tou psychickou?
Je to tak. Psychická složka bolesti je vždy přítomná. Při akutní bolesti, kdy má člověk například náhlý úraz či nemoc, je psychická složka méně vyjádřena než morfologické poškození tkáně. Postupně dochází k hojení a v ideálním případě se do šesti týdnů zranění vyhojí. Psychická složka bolesti se utlumí, člověk se uzdravuje. V případě, že uzdravení neprobíhá normálně nebo je poškození trvalé, bolest se stane chronickou a trvá déle než tři měsíce. Tělesná složka bolesti se může stát méně výraznou, ale její psychická složka naopak narůstá.

Proč?
Člověk s trvající silnou bolestí často ztrácí sociální kontakt i své koníčky.  Může se stát, že nemá podporu u svých nejbližších. Do toho přichází existenční obavy kvůli sníženému výdělku a možné ztrátě zaměstnání. Člověk se v tom může cítit sám, mít pocity viny a nedostatečnosti, protože ztrácí své sociální role. Toto všechno tvoří část psychické bolesti, která se obtížně diagnostikuje, pokud se na tyto věci pacienta neptáme. Pacient o těchto tématech u lékaře většinou sám nemluví.

V ambulanci bolesti je to jinak?
Obecně máme na pacienta na ambulanci bolesti asi víc času než jiní specialisté. A také mne to prostě zajímá, protože vím, že je to pro léčení velmi důležité. Vedu proto rozhovor s pacientem cíleně tímto směrem.

Posíláte své pacienty k psychologům nebo psychiatrům?
U některých pacientů lze základní psychologickou pomoc zprostředkovat i na ambulanci bolesti. Komplikovanější pacienty anebo ty, kteří mohou velmi profitovat z dlouhodobější psychologické podpory a souhlasí s ní, ráda odesílám kolegům psychologům. Díky tomu udělají mnozí pokrok.

Díky tomu, že je někdo vyslechne?
Naslouchání je důležité, ale hlavně dojde k určitému uvědomění. Někdy si třeba jen uvědomí, že musí více pečovat sami o sebe anebo že si potřebují nastavit jasnější hranice vůči ostatním.

Takže někdy tělo bolestí upozorňuje, že by měl člověk zpomalit?
Ano, zvlášť v dnešní rychlé době. A když to člověk neslyší, může tělo zareagovat i tak, že léky, které mu nasadíme, nejenže nepomohou, ale pacient je ani nesnese.  Vnímavý pacient se naučí poslouchat a respektovat sám sebe.

Je bolest v paliativní medicíně a u umírajících jiná?
V závěru života má psychická složka bolesti ještě větší podíl než v bolestivých stavech, kdy si člověk nepřipouští, že umírá. Téměř u všech umírajících se přidává spirituální bolest, kdy člověk hodnotí svůj život a zároveň se zabývá tím, kam směřuje. Často lidé hodnotí, do čeho investovali svou životní energii, jak se kdy zachovali. Někdo může prožívat pocity viny a obavy ze souzení nebo trestu.  Tato část bolesti je většinou víc ovlivnitelná odpuštěním, zpovědí, smířením nebo meditací než léky.

Nezpůsobuje částečně bolest strach?
Strach je její nedílnou součástí. Jen je u každého zabalený do něčeho jiného podle toho, jakou má člověk představu o umírání a o tom, co následuje po smrti. Čím více má člověk strachů, tím to bývá to pro něj náročnější a může se to projevit nejen hůře ovlivnitelnou bolestí, ale také dušností nebo nevolností. Někdo ani přesně nedokáže určit, z čeho má strach, pociťuje spíš neurčitou úzkost.

Můžete porovnat paliativní péči v nemocnicích a doma? Jaký je mezitím zásadní rozdíl?
Podle statistiky dvacet až pětadvacet procent lidí umírá doma a zbytek v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných a jiných sociálních zařízeních. Poměr, jak by to lidé chtěli, je přesně opačný. Tři čtvrtiny populace by si přálo umírat doma. Primárně proto, že jsou v jejich blízkosti lidé, které znají, a kterým důvěřují. Jsou ve svém prostředí, neruší je nemocniční režim, kde je budí brzy ráno, mohou si vybrat k jídlu to, co mají rádi, neruší je ostatní pacienti. Personálu je v nemocnicích málo, proto nemá čas si jen tak obyčejně lidsky popovídat. Doma je doma.  S většinou pečujících jsme schopni v domácím prostředí symptomaticky ošetřit i pacienty s mnoha vstupy a hadičkami. Doma samozřejmě neděláme léčebný proces ve smyslu vyléčení, ale terapii zaměřenou na zmírnění nepříjemných příznaků a na zlepšení kvality života. V menšině jsou lidé, kteří si nepřejí zemřít doma. Například proto, aby nebyli blízkým na obtíž nebo je pečující osoba také starší a nemocná. Dobrá cesta pro ně může být kamenný hospic. Je útulnější než léčebna dlouhodobě nemocných a navíc velkoryse vstřícný k příbuzným i s vyškoleným personálem.

Poslední čtyři roky žijete a pracujete v Uherském Hradišti. Jak se vám na Slovácku líbí?
Čím jsem tady déle, tím to tady mám radši. Ze začátku mi moc chyběly hory. Teď oceňuji, že je tady teplo a líbí se mi zdejší folklor a tradice

Je těžké skloubit vaši náročnou profesi s rolí matky?
Lze to zvládnout dobře.

Jste křehká žena, určitě potřebujete také načerpat do každého dne sílu do nelehké služby, kde ji berete?
Ráda cestuji. Mám ráda hory i moře. Pobyt v přírodě je pro mne očista.

Máte oblíbené hory?
Jakékoliv, kde je možné chodit přechody.

Prozraďte, co už jste prochodila.
Hezké byly Pyreneje, čtyřtisícovky v Kyrgyzstánu, Alpy, ale mám ráda Vysoké i Nízké Tatry, Beskydy a dobře mám prochozené Jeseníky, kde jsem dlouho žila.

Anestezioložka MUDr. Aneta Raidová pochází ze Slovenska, kde vystudovala Lékařskou fakultu v Košicích. Rok po ukončení školy začala pracovat ve Fakultní nemocnici v Ostravě, poté v Nemocnici Krnov a poslední čtyři roky bydlí se svými dvěma dcerami v Uherském Hradišti. Téměř dvacet let byla anestezioložkou na ARO. Nyní pracuje v ambulanci chronické bolesti v Nemocnici Uherské Hradiště a od roku 2020 patří do týmu Domácího hospice Antonínek, který provozují Charity Uherské Hradiště a Uherský Brod.