4. března 2025
Představujeme náš tým
Už více než dvacet let šéfuje Azylovému bydlení Cusanus v Charitě Uherské Hradiště a v rozhovoru přiznává nejen to, co jej baví při práci s lidmi z okraje společnosti a přibližuje zaměření služeb Cusanus, ale také hovoří o režimu, který jejich klienti musejí dodržovat. Řeč je o osmapadesátiletém Zdeňku Vávrovi jenž se mimo jiné svěřil také s tím, do jaké exotické země nejraději cestuje a čím mu učarovala.
Jaká cesta Vás přivedla do Charity a co bylo její součástí?
V životě jsem prošel několika přelomovými obdobími a nástup do Charity se odehrál v jednom z nich. Od mládí se znám s dětmi Aničky Konvalinkové, spoluzakladatelky Charity v Uherském Hradišti. Už tehdy jsem se poprvé seznámil s tím, co charitní práce obnáší. Když později nastal ten správný čas, rozhodl jsem se vstoupit mezi chariťáky a stal se součástí tehdy ještě malé organizace.
Pracujete s lidmi z okraje společnosti, co vás na vašem zaměstnání baví nejvíc?
Po nástupu na Charitu jsem nejdříve krátce působil v Tulipu, kde jsem sice nepracoval přímo s lidmi bez domova, ale docházely tam i děti, které později využily služby azylového bydlení nebo nízkoprahového denního centra.
Možná bylo předurčeno, že se budu věnovat lidem z okraje společnosti. Už během studií mi jeden z mých vynikajících učitelů doporučil zaměřit se na tuto oblast, ale tehdy jsem tomu nepřikládal větší význam. Až postupně jsem si uvědomil smysl této práce – pomáhá navracet lidem důstojnost a připomínat jim, že mají svou hodnotu, i když ji okolí nevnímá – a právě to je smysl, který nemusí být na první pohled zřejmý. Každý člověk si zaslouží pozornost a péči, přestože výsledky této práce nejsou vždy vidět.
Jak dlouho tyto služby řídíte, kolik zaměstnanců u nich působí a o jaký počet klientů jsou schopny se denně postarat?
Tyto služby vedu od jejich založení: azylové bydlení od roku 2004 a nízkoprahové denní centrum od roku 2020. Obě služby souhrnně nazýváme Cusanus. V přímé péči zde pracuje osm zaměstnanců, kteří se denně starají o přibližně třicet klientů.
Jste vedoucím Azylového bydlení Cusanus a šéfujete také Nízkoprahovému dennímu centru Cusanus. V čem je fungování obou služeb vzájemně blízké, a která z těch služeb vám dává více zabrat?
Obě služby mají podobné klienty a někteří mezi nimi přecházejí. Někdo dosáhne na bydlení, jiný ho ztratí (obvykle vlastním přičiněním). Nejnáročnější jsou vždy agresivní klienti, především ti, kteří mají problémy se závislostí. V těchto případech už nezáleží na tom, v rámci které služby s nimi pracujeme.
Jaký režim musejí klienti obou služeb dodržovat, v jakých časech mají povolen vstup a jaké limity v souvislosti například s konzumací alkoholu nebo s kouřením musejí respektovat?
Jak už název napovídá, nízkoprahové denní centrum klade na klienty méně přísné požadavky než azylové bydlení. Podmínky pro vstup jsou zde mírnější, ale i v nízkoprahovém centru platí určité hranice. Maximální povolená hladina alkoholu je 0,8 promile, klienti nesmějí být pod vlivem omamných látek a nesmějí se chovat agresivně.
Klienti si pobyt v azylovém bydlení hradí sami, nebo jim za určitých podmínek může Úřad práce přispět či jej plně uhradit. Nízkoprahové centrum poskytuje svou službu bezplatně.
Obecně platí, že požadavky na klienty azylového bydlení jsou přísnější, což se odráží i v jeho režimu fungování, například v pravidlech soužití s ostatními klienty, povinnosti úklidu nebo dodržování nočního klidu.
Azylové bydlení funguje nepřetržitě, ale během nočního klidu je vstup omezen. Nízkoprahové centrum je klientům k dispozici ve všední dny od 9:00 do 15:00.
Cílem Azylového bydlení Cusanus je dočasné ubytování a podpora při začleňování osob bez domova do běžného života a zmírňování dopadů bezdomovectví v regionu. Předpokládám, že v zimním období je mnohem náročnější tyto cíle realizovat. V čem je to ještě složité?
Každý rok zjišťujeme, jak naši klienti vnímají podporu pracovníků a jaký dopad má naše služba na jejich život. Srozumitelně se jich ptáme, zda jim pobyt pomohl stabilizovat se, zda si osvojili nebo rozvinuli dovednosti, které by jim mohly pomoci začlenit se do běžného života, a jestli se zlepšily jejich vztahy s okolím. Odpovědi jsou samozřejmě subjektivní a u některých klientů by se pravděpodobně výrazně lišily v průběhu pobytu a po jeho ukončení.
Z odpovědí klientů vyplývá, že stabilní ubytování je pro ně klíčové. Mnohým z nich azylové bydlení vyhovuje a otázku následného bydlení neřeší, nebo jen formálně. Často to nechávají až na poslední chvíli. To se zejména v zimě stává problémem, protože ubytovací kapacity, včetně azylového bydlení s 21 lůžky pro ženy, muže a páry, bývají v tomto období naplněné. Pokud klient nemá zajištěné následné ubytování, je ukončení smlouvy v zimních měsících o to složitější z morálního hlediska. Zároveň nemáme kapacity vyhovět všem žádostem o přijetí.
Pomáháte také při řešení osobních záležitostí těch, kteří u vás hledají útočiště. Určitě se na vás obracejí při vyřizování ztracených osobních dokladů, občanky, řidičáku, pasu, nebo rodného listu, co ještě potřebují vaši klienti pomoct vyřídit?
Pomáháme jim také získat kontakty na lékaře a úřady. Dále mají možnost rozvíjet dovednosti pro samostatný život, například se „učí“ vařit, prát, uklízet, hospodařit s penězi nebo hledat práci a bydlení.
Máme za sebou období mrazů a nízkoprahové centrum nabízí lidem bez přístřeší takzvanou sedárnu, nakolik bývá využita a co se pod tím tajů plným označením skrývá? Nakolik musí rtuť teploměru klesnout, aby jste sedárnu otevřeli?
Sedárna není tak tajemná, jak by se mohlo zdát. Jde o pět židlí v chodbičce nízkoprahového centra s přístupem do hygienické místnosti. Je určena pro klienty obou služeb, kteří by v důsledku nepříznivého počasí mohli utrpět újmu na zdraví nebo na životě. Využívána není příliš často, asi proto, že i zde platí určitá pravidla. Klientům nízkoprahu ji nabízíme, pokud je předpovídán pokles teplot pod -5 °C. Naposledy ji však využila klientka během loňských silných dešťů. Tehdy jí sedárna pravděpodobně zachránila život tím, že jí poskytla suché a teplé místo k přečkání.
Jaké zájmy a záliby vyplňují váš volný čas, co je vaše největší hobby?
Mé zájmy se v průběhu času proměňují. Dříve jsem hodně cestoval, nejraději do svého oblíbeného Alžírska. Zejména Tipasa, kde se fénické a římské památky prolínají se středomořskou krajinou, patří mezi místa, kam se rád vracím. Toto místo si pořád zachovává zvláštní atmosféru – genius loci, který kdysi oslovil i Alberta Camuse. Když tam člověk stojí, má pocit, že se zastavil čas. Jako by staletí neuplynula a každou chvíli měla připlout fénická nebo římská obchodní loď. V posledních letech ale cestuji méně, a tak si buduju audiotéku, videotéku a malou filosofickou knihovnu. Nechybí v ní ani Camusovo dílo.
Vizitka:
Zdeněk Vávra se narodil v roce 1966, vystudoval filosofii a sociologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, v Charitě Uherské Hradiště pracuje od 1. 9. 2003. Je ženatý. Manželka pochází z Alžírska
Pavel Bohun
