2. dubna 2025
Představujeme náš tým
Narodila se v roce 1981 v Uherském Hradišti, dětství strávila v Hluku, během studií žila v Olomouci a v Praze. Řeč je o vedoucí Charitního domova Hluk, Evě Malůškové. Ta v Olomouci studovala na Univerzitě Palackého Cyrilometodějskou teologickou fakultu a VOŠ Caritas, obor Sociální politika a sociální práce a dálkově ještě Křesťanskou výchovu. Pak se vydala do Prahy studovat magisterský obor na Univerzitě Karlově - na Fakultě humanitních studií, obor Řízení a supervize ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Ve své bakalářské práci zpracovala projekt na založení kamenného hospice pod křídly Charity Uherské Hradiště, který se dokonce začal realizovat. Měli pozemek od města, architektonickou studii, tým spolupracujících lidí. Jejich plány zkomplikovaly zdravotní pojišťovny, které v té době uzavíraly smlouvy jen s jedním hospicem v kraji. Ve Zlínském kraji již ale byly hospice dva, takže se projekt odsunul do výhledových plánů. A možná to tak bylo podle jejích slov správně. Podporuje totiž myšlenku, že by paliativní péče měla být dostupná tam, kde ji člověk potřebuje, místo aby za ní musel cestovat do hospiců. Tvrdí, že by paliativní péče měla být dostupná doma, v nemocnicích, v domovech pro seniory. Založila proto na Charitě domácí hospic, měla tým zdravotních sester, pečovatelek a jako dobrovolnici lékařku Jarmilu Davídkovou. Pomáhali lidem, kteří se rozhodli doopatrovat svého blízkého doma až do konce jeho života. Pak podle svých slov založila Dobrovolnické centrum, protože vnímala potřebu dobrovolníků v charitních službách a chápala, že pro jednotlivé vedoucí je administrace a péče o dobrovolníky velký díl práce a zodpovědnost, na kterou jim nezbýval čas. Souběžně pořádala sbírky, benefiční koncerty, psala projekty na získání dotací. V té době přišly nové grantové výzvy z EU a tak se dařilo získat na některé projekty finanční podporu. Psaní evropských projektů také školila jiné organizace a moc ráda na ten čas vzpomíná. Na Charitu jezdila ráno a mnohdy se vracela posledním autobusem ve 22:40 hodin zpátky domů. Jak přiznává, velkou oporou jí byl ředitel uherskohradišťské Charity Jiří Jakeš, který ji ve všech pracovních činnostech podporoval, což podle jejích slov nebývá u šéfů úplně obvyklé...
Působíte v Charitě Uherské Hradiště už řadu let, dá se říct, že jste pamětnice, jak se vám vybavuje období, kdy jste tam začínala?
Na Charitě jsem začala pracovat v létě roku 2005, to mi bylo 23 let. Počet zaměstnanců i středisek byl mnohem nižší. Byli jsme taková velká rodina. Všichni jsme se znali. Byla jsem v kanceláři se zakladatelkou Charity, paní Aničkou Konvalinkovou. To byla má velká učitelka. Z její strany jsem také vnímala velké přijetí a podporu. Byla to úžasná žena. Ukázala mně, že lze i po mnoha letech v sociální sféře zůstat velkým profesionálem se srdcem na pravém místě. Velmi jsem obdivovala její přístup k těm nejvíc potřebným lidem, ke kterým vždy přistupovala s laskavostí a profesionalitou. Z takového prostředí se mi ani nikam posunovat nechtělo.
Mohla byste popsat, jaké bylo sbírání vašich pracovních zkušeností, než jste se stala vedoucí Charitního domova Hluk?
V době, kdy děti nastoupily do školky, a já přemýšlela, kam dál, podal bývalý vedoucí Charitního domova výpověď. Přihlásila jsem se do výběrového řízení s tím, že by bylo fajn pobýt v místě, kde jsem měla všechno na dosah. Musím přiznat, že se mi do Charitního domova nechtělo. Plánovala jsem se zdržet dva roky… A vidíte, jsem tady už třináctým rokem! Ta práce mě velmi pěkně překvapila. Začátky byly náročné, protože jsem si nemohla vybrat spolupracovníky, zdědila jsem tým, se kterým jsem se musela naučit pracovat. Do Charitního domova jsem šla s hospicovou myšlenkou a cílem. Chtěla jsem péči nastavit tak, aby lidé v závěru života nebyli odváženi do nemocnice, ale aby mohli zůstat s plnou paliativní podporou až do konce svých dnů v prostředí, které důvěrně znají a s lidmi, které mají rádi. Podařilo se mi znovu obnovit spolupráci s Renatou Jančářovou, se kterou jsem založila domácí hospic, a společně jsme začaly budovat základy hospicové péče v Charitním domově. Nebylo to jednoduché. Tuto myšlenku museli přijmout všichni, kdo v domově pracovali. A to není samo sebou. Nebyly to měsíce práce, ale spíše roky. Po mnoha letech a na základě referencí od klientů a jejich příbuzných mohu nyní s jistotou říct, že se nám to povedlo. Tolik osobních proměn, kterými prošli naši pracovníci, to jsou zázraky, díky kterým má cenu v sociálních službách být. Byli jsme průkopníky hospicové péče v domovech pro seniory v republice! Teď už je paliativní péče poskytována i v jiných domovech pro seniory a to je moc dobře. Jak už jsem říkala, paliativní péče by měla přicházet za lidmi, ne obráceně. Nyní spolupracujeme s naprosto skvělým a profesionálním týmem z Domácího hospice Antonínek, který vede Radek Nohál. Pokud lidi v závěru života trápí nějaké tíživé či nepříjemné symptomy, jsou na telefonu 24 hodin denně a jsou schopní a ochotní jim hned pomoci.
Charitní domov Hluk pečuje při plném vytížení o 25 lidí tím, že poskytuje pobytovou službu rodinného typu, pomoc a podporu se zajištěním komplexní péče lidem, jež nemohou dlouhodobě ze zdravotních, sociálních či rodinných důvodů zajišťovat své životní potřeby ve svých domácnostech a jejich rodina nemůže péči poskytnout. Jaký zájem o tuto službu je, jak velký hendikep vaše klienty zpravidla omezuje nejvíc a mají možnost dosáhnout na vaši službu i ti, kteří nebydlí v Hluku?
Pečujeme o 25 klientů na trvalém pobytu, ale ještě nabízíme tři místa jako Odlehčovací službu pro rodiny, které pečují o svého blízkého, a potřebují si třeba na nějaký čas odpočinout, odjet na dovolenou nebo třeba zrekonstruovat byt… Zájem o obě služby je enormní. Statistiky uvádějí, že ve Zlínském kraji je evidováno několik tisíc neuspokojených žádostí o umístění do domovů pro seniory. Máme tady významný převis poptávky nad dostupnou kapacitou. Mnoho lidí každý den volá a žádá o péči. A pro mě je velmi frustrující poslouchat tolik smutných příběhů, když nemůžu pomoci. Na trvalém pobytu máme asi 75 žádostí. A to jsou jen lidé, kteří jsou hned teď ochotni nastoupit do naší služby. Na Odlehčovací službě máme rok dopředu obsazeno. Když přijímáme nového klienta, tak vybrat z takového množství žadatelů je velmi náročné. Zvažujeme sociální situaci klienta, nezáleží nám ani na místě bydliště. Ale který člověk má větší přednost? Ten, který leží půl roku v nemocnici a není, kdo by se o něj postaral, nebo rodina, která už třeba deset let pečuje o svého blízkého a už nemá kde brát síly.
Kolik zaměstnanců se o klienty Charitního domova Hluk stará, jaký je o tuto práci zájem a je ten počet podle vašeho názoru dostatečný?
V Charitním domově pečuje o 28 klientů na denní směně jedna zdravotní sestra, čtyři pečovatelky, dvě aktivizační pracovnice a sociální pracovnice. Myslím, že personálně máme službu krásně zajištěnou. Pro mě je důležité, aby našim klientům byla poskytována kvalitní služba, ale také aby pracovníci měli čas si spolu popovídat a vytvářet prostředí, ve kterém jsou spokojení a kde se spolu cítí dobře. Důraz na zachování soukromí, důstojnost člověka a na laskavou péči poskytovanou podle individuálních potřeb každého klienta, to jsou zásady, podle nichž zařízení funguje, což by ale v řadě případů nebylo snadné bez značné dávky empatie, tolerance a trpělivosti...
Pokud jsou bohatstvím každé organizace lidé, tak jsme v tom případě milionáři! Opravdu. My máme skvělý tým. Naše sestřičky a pečovatelky jsou inteligentní, krásné bytosti, které s láskou pečují o naše seniory. Říkáme, že klienti jsou v Charitním domově doma a my pracovníci tam chodíme na návštěvu. A chodíme tam fakt rádi. Hezkou zpětnou vazbu jsem dostala od pečovatelky, která mi říkala, že když nastupovala do Charitního domova, styděla se i doma říct, kam jde pracovat, a za pár měsíců to hrdě oznamovala všem, koho potkala.
Co vás při vaší práci motivuje ze všeho nejvíc?
Víte, mě ta práce velmi dojímá. Možná je to o úhlu pohledu. Někdo i to samotné pečování může vnímat jako ponižující nebo nepříjemné, někdo naopak může tuto péči vnímat jako hluboce smysluplnou práci a jako to nejcennější, co může světu nabídnout. Já, když procházím Charitním domovem, a vidím pečovatelky a pečovatele skloněné nad lůžkem našich seniorů, tak mě to dojímá. Když vidím, že posadí zcela imobilního člověka do polohovacího křesla a zaveze jej k francouzskému oknu, aby viděl koruny stromů v zahradě, tak mě to dojímá. Dojímá mě, když češou „naše babičky“, aby byly upravené na mši svatou, když jim upečou koláč a uvaří kafíčko, když vůbec v sobě najdou tu sílu ráno vstát z postele a udělat další kolečko všeho potřebného pro nějakého jiného člověka.
Asi vždy není snadné oprostit se od pracovních věcí s opuštěním pracoviště a určitě se někdy stane, že si je přinesete „v hlavě“ domů…
Já to takhle asi úplně nevnímám. Pozice šéfa toto všechno obnáší a nelze se tomu vyhnout. Není čas, kdy bych vypla telefony, mejly a vůbec hlavu. Tato práce se stala součástí mého života. A já žiju život s vděčností a jsem za tuto možnost účasti vděčná.
Váš manžel už nějaký čas působí na ZUŠ Uherské Hradiště a před nedávnem jej dokonce jmenovali ředitelem školy. Jaký vztah mají vaše děti k hudebním nástrojům, učí se na nějaký hrát?
Ano, Marek se nedávno stal ředitelem ZUŠ Uherské Hradiště. Myslím, že to nastavení máme podobné. Jen já s péčí o seniory a Marek s rozvojem talentu dětí. Obě povolání mají svůj hluboký smysl. Máme dvě děti. Matoušovi je patnáct let. Je talentovaným muzikantem. Hraje na klavír, příčnou flétnu, kytaru, skládá svoji autorskou hudbu, působí v různých hudebních kapelách. Madalena má sedmnáct let a je to velmi moudrá, mladá dáma. Oba chodí na gymnázium do Uherského Brodu. Do našich životů přináší velkou radost. A to dokonce i v době jejich dospívání! Je to s nimi báječná jízda životem.
Co patří mezi vaše největší zájmy a záliby a kam si nejraději zajedete na výlet s celou rodinou?
Miluju artové filmy, divadla, koncerty, přírodu. Ráda čtu, běhám, tancuju. S manželem a dětmi hodně cestujeme. Když máme všech povinností až nad hlavu, koupíme si letenku a odletíme načerpat síly do cizích krajů. Rádi chodíme přírodou na Fuertevenuře či Sardinii, v Miláně či Barceloně rádi podnikáme cesty po památkách a galeriích. Teď jsem se rozhodla věnovat školení pracovníků v sociálních službách a jejich vedoucím. Myslím, že jsem si prošla mnoha zkušenostmi a cítím potřebu, nebo i povinnost je předat dál. Chtěla bych učit lidi, jak být k sobě ohleduplní, jak spolu dobře komunikovat a vedoucím pracovníkům představit laskavý model leadershipu. To je teď moje velká záliba a motivace.
Pavel Bohun
