Byli jsme průkopníky hospicové péče v domovech pro seniory v republice, říká vedoucí Charitního domova Hluk Eva Malůšková
Narodila se v roce 1981 v Uherském Hradišti, dětství strávila v Hluku, během studií žila v Olomouci a v Praze. Řeč je o vedoucí Charitního domova Hluk, Evě Malůškové. Ta v Olomouci studovala na Univerzitě Palackého Cyrilometodějskou teologickou fakultu a VOŠ Caritas, obor Sociální politika a sociální práce a dálkově ještě Křesťanskou výchovu. Pak se vydala do Prahy studovat magisterský obor na Univerzitě Karlově - na Fakultě humanitních studií, obor Řízení a supervize ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Ve své bakalářské práci zpracovala projekt na založení kamenného hospice pod křídly Charity Uherské Hradiště, který se dokonce začal realizovat. Měli pozemek od města, architektonickou studii, tým spolupracujících lidí. Jejich plány zkomplikovaly zdravotní pojišťovny, které v té době uzavíraly smlouvy jen s jedním hospicem v kraji. Ve Zlínském kraji již ale byly hospice dva, takže se projekt odsunul do výhledových plánů. A možná to tak bylo podle jejích slov správně. Podporuje totiž myšlenku, že by paliativní péče měla být dostupná tam, kde ji člověk potřebuje, místo aby za ní musel cestovat do hospiců. Tvrdí, že by paliativní péče měla být dostupná doma, v nemocnicích, v domovech pro seniory. Založila proto na Charitě domácí hospic, měla tým zdravotních sester, pečovatelek a jako dobrovolnici lékařku Jarmilu Davídkovou. Pomáhali lidem, kteří se rozhodli doopatrovat svého blízkého doma až do konce jeho života. Pak podle svých slov založila Dobrovolnické centrum, protože vnímala potřebu dobrovolníků v charitních službách a chápala, že pro jednotlivé vedoucí je administrace a péče o dobrovolníky velký díl práce a zodpovědnost, na kterou jim nezbýval čas. Souběžně pořádala sbírky, benefiční koncerty, psala projekty na získání dotací. V té době přišly nové grantové výzvy z EU a tak se dařilo získat na některé projekty finanční podporu. Psaní evropských projektů také školila jiné organizace a moc ráda na ten čas vzpomíná. Na Charitu jezdila ráno a mnohdy se vracela posledním autobusem ve 22:40 hodin zpátky domů. Jak přiznává, velkou oporou jí byl ředitel uherskohradišťské Charity Jiří Jakeš, který ji ve všech pracovních činnostech podporoval, což podle jejích slov nebývá u šéfů úplně obvyklé...
