27. prosince 2024
Aktuality
Jaroslav Minařík se narodil 17. 9. 1966 ve Zlíně. Po maturitě na Gymnáziu v Uherském Brodě vystudoval medicínu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Většinu svého profesního života pracuje v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně, kde se nyní věnuje nejvíce léčbě bolesti, intenzivní medicíně a anesteziologii. Má soukromou praxi akupunktury a vyučuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Od roku 2019 je členem a vedoucím lékařem multidisciplinárního týmu Domácího hospice Antonínek. Miluje létání a cvičí tai-chi. V rozsáhlém rozhovoru prozradil, jak od osobně vnímá pětiletou existenci Domácího hospice Antonínek, nakolik zvládá své působení na několika lékařských úrovních i do jaké míry jej obohacují jeho zájmy a záliby.
Coby lékař jste stál u zrodu služby Domácí hospic Antonínek, kterou založila Charita Uherské Hradiště před pěti lety, jak na to období vzpomínáte z pohledu lékaře a jak z pohledu nedílné součásti struktury tohoto domácího hospice?
Asi nejde oddělit tyto dvě věci, protože vlastně jsem tam nastupoval jako lékař, a to rozjíždění hospice bylo spojené se spoustou různých variant rozsahu péče i regionu, kde tu péči budeme poskytovat. Nevěděli jsme úplně, do čeho jdeme, protože jedna z těch prvních ambicí byla to, že bychom vlastně rozšířili poskytování péče až na okres Zlín a Uherské Hradiště. Nakonec jsme zredukovali poskytování na Charitu Uherský Brod a Uherské Hradiště. Tento region je silně provázaný kulturně, tradičně, duchovně i nábožensky. Možná, že má hlubší kořeny než některé jiné části kraje. Ta práce nás vlastně dovedla k tomu, že jsme zmenšili rozsah regionu a tím jsme nemuseli vytvořit tak obrovský tým. A to je podle mě to, co je nejhodnotnější na Domácím hospici Antonínek, že jsme vytvořili jak techniku práce, tak poskytování našich služeb. Přizpůsobili jsme je regionu a děláme to tak, že věnujeme maximum individuální péče rodinám. Takže každý lékař si opečovává své pacienty.
V čem vás působení v Domácím hospici Antonínek ovlivnilo profesně a nakolik se dotklo vašeho filozofického pohledu na smysl lidského života?
K paliativní péči jsem se dostal vlastně náhodou, protože v době, kdy jsem dělal atestaci z léčby bolesti, byla součástí atestace i otázka z paliativní medicíny. Souhlasil jsem, že mě položí otázku z paliativní medicíny, tím jsem splnil parametry a podmínky pro to, abych mohl praktikovat paliativní medicínu. Mé povědomí o paliativě vyplývalo z tradiční zkušenosti z rodiny a částečně z péče o algeziologické pacienty. Díky tomu, že jsem dosáhl
paliativního vzdělání, jsem měl možnost zapojit se do práce v terénu v širším rozsahu a systematicky a to byl start s Domácím hospicem Antonínek. Tak že mě to profesně dotlačilo k něčemu, s čím jsem v životě ani nepočítal, ani jsem to neplánoval, ale začal jsem to dělat v širší bázi, než co jsem dělal dosud s pacienty. Často to byli ti, kteří umírali nebo měli nevyléčitelné onemocnění, ale řešilo se to jenom jako poskytování služby v bolesti. A co se týče toho filozofického. Moje babička, když umírala, tak říkala svým dcerám: „Nebrečte tady, šak vás tu nenechávám jak děcka.“ Takže byla tam taková ta duchovní a materiální vyzrálost a věděla, že z toho světa odejde. Byla na to připravená, měla všechny věci vyřešené. A je to jedna z věcí, kterou bych chtěl předávat lidem, aby se dopracovali k poznání, že vlastně můžou odejít v klidu, můžou odejít vyrovnaní a můžou odejít spokojeni s tím, co tady v tom životě udělali, jak ho strávili. A přijmout ty poslední okamžiky, smrt, ne jako tvrdou nevyhnutelnost, ale normální, přirozenou součást života. Vlastně mě to pomáhá se připravovat na život tak, jak jde a přijmout i to, že mně ten čas běží úplně stejně - a přitom každému jinak.
Mohl byste zhodnotit progres působení a fungování Domácího hospice Antonínek po pěti letech jeho existence?
Pro mě byl vývoj hlavně v konsolidaci týmu. Mám výborné kolegy, jak kolegyně lékařky se zajímavým individuálním přístupem, tak kolegu Šimečka. Ten je pro mě vzor sebevzdělávání, zkušeností, snahy pracovat a vycházet lidem vstříc. V tomto si myslím, že jsme se víc,jako tým, zpevnili. Zajímavá je i naše pestrost v pohledu na svět. Já se dostanu k východní medicíně a filozofii, kolegyně dělá aromaterapii. Kolega přidává životní zkušenosti, duchovní pohled a my máme možnost si to předávat. Upevnil se tým. Jako i v tom, že máme větší jistotu v práci. Takže to, co tam je a hrozně důležité, je sesterská práce a ta není jednoduchá. A smekám před našimi sestrami, protože přijímáme pacienty kdykoliv i na svátky a ony se prostě zvednou od toho domácího stolu a jdou k tomu pacientovi. A přesto to zvládají. Nejsou tam momenty, kdy by byly nějaké výpadky. Samozřejmě jsou tlaky, jsou velké potřeby z nemocnic i od pacientů. Takže zkvalitnění týmu a to, že držíme pohromadě, mi přijde hrozně fajn.
Jste mimořádně vytížený člověk a kromě svého působení v hospici pracujete ve zlínské nemocnici, zabýváte se léčbou bolesti, praktikujete akupunkturu a ještě k tomu vyučujete budoucí zdravotníky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně? Jak to všechno stíháte?
Já se vlastně ke spoustě těch věcí dostal, protože mě baví . Na to, abych mohl učit, nebo protože jsem chtěl učit, tak jsem si udělal pedagogické minimum. A když jsem ho dělal v
páťáku na medicíně , tak mě nevěděli kam zařadit, protože nikdo z doktorů si pedagogické minimum nedělal. Lékaři učili normálně bez pedagogické přípravy. Nakonec mě zařadili mezi přírodovědce a tak jsem chodil do skleníků a tam jsem potkal spoustu vzdělaných, šikovných, zapálených lidí, kteří se zabývali bylinami a výzkumem toho, jak rostou, jaké mají účinné látky. Takže mně každá moje aktivita rozšiřuje obzory a vlastně to není něco, na čem bych doplácel, ale je to, na čem získávám. Přes akupunkturu jsem se dostal k tomu, že řeším pacienty úplně s jinými problémy než to, co řešíme v intenzivní medicíně. A zase je to něco, co mě naplňuje a těší. Takže se nedá z toho říct, že bych byl někde tlačený ke zdi, ale můžu v kterékoliv z těch částí ubrat. Nakonec se to vlastně překrývá a propojuje. Když to srovnám s mladými kolegy, tak každý má svůj začátek, kdy musí nastoupit, makat a pak teprve může roztáhnout křídla a chvilku plachtit. Ale ze začátku prostě musí tlačit na pilu. A to jsem si prožil v každém oboru. Člověk si to musí projít od píky. Ale nutili nás abychom pracovali intenzivně a já tu fázi, kdy jsem hodně dělal, tak tu mám snad za sebou a teď si to víc vychutnávám. Když jsem začínal v práci, tak byly měsíce, kdy jsem trávil v práci měsíčně přes 400 hodin. Řekněme někdy před dvaceti-třiceti lety. A bylo to mimo veškeré předpisy, pravidla, zákony. Ale ve zdravotnictví se to tolerovalo a moji starší kolegové dělali ještě víc. Kolikrát sloužit pátek, sobota, neděle a v pondělí odpoledne přijít domů bylo běžné. Takže ty hodiny vlastně naskakovaly tímto způsobem. A to už teď je pro mě nepředstavitelné a jsem rád, že to tak nemusí být. A vychutnávám si opravdu to, když sloužím jednu službu a jdu domů. Kontakt s medicínou ale nechci ztratit, protože mě to baví. A když člověk přijde o kontakt, tak ztrácí rutinu, ztrácí praxi, ztrácí jistotu a až přijde pocit ztráty, tak začnu redukovat ty jednotlivé práce, které dělám. Taky nemusím být dostatečně soudný a upozorní mě na to někdo z kolegů nebo nadřízených.
Mezi vaše koníčky stále patří létání na motorovém padáku a cvičení bojového umění tchaj-ti, čím vás tyto záliby naplňují?
Letos jsem se k létání na padáku nedostal, ale mám to jako součást plnění snů. To je věc, kterou si myslím, že pokud budu zdravý a budu moct, tak si ji ze života nevyčlením, protože je nádherná. A to tchaj – ti, jak říká náš učitel, je vlastně životní cesta. Pracuji s paliativní pacienty a snažím se jim pomoct, aby si srovnali hodnoty, aby si uspořádali své věci. Mám to štěstí, že přes cvičení se dostávám k moudrým lidem, kteří mně ten pohled na svět a pohled na život pomáhají utřepat. Teď jsme cvičili s Feng-yun Song. Říkala pěknou věc, že dnes lidé chtějí hned výsledky anebo konzumovat, ale nechtějí pracovat. U nás se říkalo, že bez práce nejsou koláče. Taky modli se a pracuj a Bůh ti požehná. Mně to říká, že pokud budu pracovat a cvičit, tak to je cesta. A máte-li dobrého lektora, který vám řekne ano, je to správná cesta, pokračuj, máte štěstí. A já ho mám. Štěstí na dobré lektory a dobré učitele přátele a kolegy. To mi osobně dává pocit klidu a jistoty.
Dokonce jste si dělal pilotní zkoušky na létání vírníkem. Jak to dopadlo?
Je to v běhu, uvidíme. Měl jsem trochu víc starostí v rodině i v práci, takže jsem omezil létání. Pro mně to ale není volba. To, jestli ano, nebo ne, prostě létám a plánuju létání, protože to je jedna z těch opravdu nádherných věcí, která funguje a jako zázemí si ji hlídám, takže odloženo nebude.
Na jakou část našeho regionu je pro vás z ptačí perspektivy nejkrásnější podívaná?
Je to o bezpečnosti i zodpovědnosti. Myslím si že musím mít, jako v životě, rozpočet na přistání. Musím vědět, kde je to bezpečné, jak dlouho se můžu dívat a kochat. Ale je nutné mezitím přehodnocovat a vždycky si ten rozpočet přepracovat, aby byl v pořádku. Líbí se mi Moravský úval a Buchlov, nejenom proto, že se tam líp orientuje. Na Vsetínsku je víc lesů, vesnice mi tam víc splývají a terén je členitý. Pro mně méně bezpečný pro přistání. Ten náš kraj od Luhačovic k Hradišti a na západ je čitelnější. Jak říkal jeden kněz, paraglidista, když jsem se ptal, proč dělá tak nebezpečný sport. Povídá, když ten pohled z nebe na zemi je božský.
Už jsem se vás na to v minulosti ptal, ale stejně stojí znovu za zmínku. Co vás motivuje při práci v domácím hospici využívaném lidmi v terminálním stavu, když víte, že se blíží jejich závěr života?
Už od dětství mám pocit, že lékaři nejsou dobří věštci. Můžeme předjímat, jak dlouho tady člověk bude. Ale čas od času se stane, že se netrefíme a ten člověk tady je dýl nebo i míň. Pro mě byl mimo jiné velikou inspirací film Nedotknutelní /The Intouchables/, kde byl paraglidista, který havaroval, poranil si míchu a pak vlastně nedopatřením se o něho začal starat černoch. Je to pěkný film na shlédnutí a myslím, že i o duchu paliativní medicíny. Já vlastně neřeším, kdy ti lidi zemřou i když musíme rozhodovat, jestli je přijmeme do hospicové péče nebo nepřijmeme… Nevíme kdy, ale můžeme měnit jak, můžeme je naplnit radostí a láskou. Někdy třeba srovnáním vztahů a srovnáváním se s blízkými, někdy s majetkem. Není to práce, která by pro mě byla limitovaná tím, že mám pacienta, o kterém mně někdo řekne: „Ten tady bude týden a postarejte se o něho.“ Ale: „Dobrý den, jsme tady pro vás. Co by vás potěšilo? Jak vám můžeme udělat radost? Jak si představujete to vaše žití tady, doma nebo někde jinde? A co bychom pro vás opravdu mohli udělat tak, abyste byl spokojenější a šťastnější? Co Vás trápí?“ Nebo jen v lepším komfortu dožít své dny.
Pokud by se na vás někdo obrátil s prosbou, abyste mu doporučil buďto péči v domácím hospici, anebo paliativní péči v nemocnici, preferoval byste domácí hospic? A proč případně?
Myslím si, že naše úloha je poradní a ne rozhodovací. A když se vrátím k mojí babičce. Moje babička mi řekla, že by chtěla týden před smrtí do nemocnice. Když jsem jí to domluvil v nemocnici, zjistili jsme, že má rakovinu plic. Po týdnu jsem ji vzal domů. Za týden mi volala a říkala, že by chtěla znovu do nemocnice. Říkám, babi, ale ty jsi úplně v pořádku a jen tam máš na plicích nález. A ona říkala, ne, já bych chtěla zpátky do té nemocnice. Za tři dny v nemocnici ulehla, rozloučila se s rodinou a další den v klidu, krásně vyrovnaná, odešla. Byla to ženská, která se starala o všechny blízké v domácí péči a na závěr života se rozhodla, že půjde umřít do nemocnice. A byla tam ráda. Takže já vlastně nevím, co je pro lidi lepší. Nevím, co je pro ně priorita. A dokonce nevím, které prostředí je jim příjemnější. Mám pacienty, kteří preferují nemocnici, a to proto, že nechtějí obtěžovat blízké. Ale je dobré pokládat otázky a pomoct jim rozklíčovat, nakolik je ta potřeba umřít doma reálná, anebo jestli si užijou zbytek života v bezpečném prostředí v nemocnici. Nebo je to jenom strach, že by neměli dostatek péče doma. Takže si povídáme a monitorujeme ty strachy, monitorujeme potřeby a přání. Snažíme se do rozvahy zapojit celou rodinu. U spousty lidí jsme se dopracovali k tomu, že primární rozhodnutí, chci zůstat v nemocnici, se změnilo - na to, ano, těším se domů a nebojím se toho. Včetně přijetí takového rozhodnutí rodinou.
Co byste popřál Domácímu hospici Antonínek do další pětiletky?
Ať se drží všichni, kteří v hospici pracují, ať jsou zdraví, ať jsou spokojení v osobním životě, protože domácí zázemí je důležité proto, aby člověk tuhle práci vydržel dělat. A aby se nám dařilo řešit problémy. Chtěl bych, aby naši klienti byli spokojeni s tím, jak tu péči, v jakém rozsahu a v jaké formě poskytujeme. A aby se nám dařilo péči rozšiřovat a zkvalitňovat, protože těch možností, jak naplnit potřeby pacientů je spousta a nemusí se nám vždycky dařit to pochopit a dokonce někdy přijmout. Ale myslím si, že snaha na naší straně je. Každý z nás má něco osobitého a v čem se rozvíjí a pak to dává pacientům, aby to pro ně bylo přínosem.Taky ať se nám daří individuální růst a sdílení informací a pohledů na život.
Foto: Lenka Fojtíková
Pavel Bohun
