2. října 2024
Aktuality
Jednačtyřicetiletá Lenka Kaňovská stála před 10 lety u vzniku Chráněného bydlení Ulita v Charitě Uherské Hradiště a během této dekády se výraznou měrou podepsala na tom, v jaké podobě a skvělé kondici tato služba nyní je. Přestože už tam nepracuje, přiznává, nakolik silným poutem je s Ulitou nadále spjata a v rozhovoru vzpomíná na své kolegy i na krušné začátky při jejím budování.
Je tomu sice už deset let, ale určitě si vzpomenete, jaké byly začátky pro vás, coby zakladatelku služby Chráněné bydlení Ulita.
Já jsem na Charitě začala pracovat dávno před vznikem Ulity, a to v Denním centru sv. Ludmily. Vedení Charity mě oslovilo, jestli bych nechtěla dělat vedoucí vznikající služby, která ještě vlastně neexistovala a nevědělo se, kdy bude spuštěna. Ty mé začátky v Ulitě tím pádem začaly ještě dávno předtím, než spatřila světlo světa. A bylo to dobře, protože jsem měla čas se různě poinformovat o tom, jak takové chráněné bydlení vůbec funguje, protože i pro Charitu Uherské Hradiště to byla nová služba. Ale nebyla jsem na to sama. Mám pocit, že tady na Charitě není člověk nikdy na nic sám. Tady je to taková jedna velká rodina a všichni si pomáhají navzájem.
Kde jste pro budování chráněného bydlení získávala inspiraci?
Byla jsem se v několika podívat. Na Velehradě, kde už tehdy fungovalo chráněné bydlení sv. Cyrila a Metoděje. V chráněném bydlení ve Vyškově, v Brně. Ale stejně si myslím, že člověk si vezme z každého něco. Záleží na tom, jak je prostředí uzpůsobené a jací lidé se vám v té službě sejdou. Ta služba se mění s každým člověkem, který přichází a odchází. Není nikdy stejná, pořád se vyvíjí, mění a silně ji ovlivňuje, kdo v ní je.
S kolika spolupracovníky jste tehdy začínala?
Celkem nás bylo na začátku pět lidí, já a čtyři asistenti na denní i noční služby, což už dnes není. Byla to tedy hodně velká hurá akce. A to jsme ještě ten první den přijali hned čtyři z dvanácti klientů. Takže to bylo takové zajímavé. A naplnit tu kapacitu se podařilo vlastně prvního prosince 2014. Celkem 12 pokojů jednolůžkových, každý s vlastní koupelnou. V prvním a ve druhém patře je po šesti pokojích a v každém patře kuchyňka pro šest lidí. A taková zůstala kapacita dodnes. Plus tři další klienti v bytě v Rybárnách, kde sdílí koupelnu, kuchyň, toaletu a předsíň. Tady na Velehradské ulici sice má každý svoji koupelnu, ale zase jsou ty pokoje menší. V Rybárnách vznikl byt pro klienty, kteří mají nižší míru naší podpory, a kteří se třeba i chtějí připravit na to, že by mohli jednou bydlet úplně mimo chráněné bydlení. Vlastně si tam natvrdo zkoušejí, jaká ta realita je.
Na co z doby těch začátků vzpomínáte nejraději?
V té souvislosti musím zmínit jednu kolegyňku. Janu Tomšovou, která tehdy na Charitě působila jako metodička a ze začátku mi hrozně moc pomohla. Zabývá se problematikou transformace a deinstitucionalizace a pracovala tehdy také pro Národní centrum podpory transformace. Pomohla mi, jak bych to nazvala, trošku přenastavit hlavu, protože chráněné bydlení je služba, ve které když nemáte dobré nastavení lidí, tak z toho můžete snadno a rychle udělat malý ústav. Nechci si úplně fandit, ale myslím si, že jsme se o tohle hodně snažili, aby z toho nic takového nevzniklo. Takže to si myslím, že bylo hrozně důležité, a to se nám povedlo. A na to ráda vzpomínám.
Jak se Chráněné bydlení Ulita za těch uplynulých deset let z vašeho pohledu proměnilo?
Ty začátky, myslím, byly personálně krušné, protože jsme vůbec nevěděli, jak tu službu nastavit. Vím, že v jiných chráněných bydleních začínali s jiným počtem pracovníků. Myslím si, že té službě hned po tři čtvrtě roce pomohlo, že jsme zrušili noční služby. A zároveň to posílilo kompetence klientů, co tu bydleli, kteří třeba přicházeli i z ústavů. Nikdy v noci v tom dospělém věku nebyli bez nikoho, a také se na to potřebovali jaksi nastavit, připravit. Po dvou, po třech letech toho fungování, se teprve dalo říct, že je ta služba nastavená. To zaprvé. A zadruhé se někteří lidé začali cítit na to, že by tu službu mohli začít opouštět. Snažili jsme se totiž o to, aby to pro ty klienty nebyla v uvozovkách konečná stanice, aby chráněné bydlení bylo přestupní stanicí. To znamená, že ti lidé vždycky měli mít možnost odsud odejít. A to nemyslím do ústavu nebo do nějakého jiného chráněného bydlení, ale aby mohli jít bydlet zcela sami do komunity, aby nepotřebovali pobytovou sociální službu. To neznamená, že by nepotřebovali službu žádnou, ale aby mohli využít třeba terénních nebo ambulantních služeb, ale aby nemuseli bydlet v pobytové sociální službě. Protože ať chceme nebo ne, pobytová služba je pro člověka vždycky nějakým způsobem omezující. Vždycky jsou ta pravidla jiná, než přináší život bez pobytové sociální služby. Představte si, že sem přišli lidé, kteří byli celý život v ústavu. Už byli dospělí, ale v životě neměli peníze v ruce, v životě nevěděli, co to je si sami namazat chleba a já nevím co všechno. Ze začátku se chodili dokonce ptát „a můžu si vzít svačinu?“ „Samozřejmě, to je tvoje lednička, tvoje jídlo.“ Dostali peníze do ruky, začali si chodit sami nakupovat, začali chodit do práce na tři, na čtyři hodiny. Čili chráněné bydlení pro ně byla obrovská změna.
Kolik zaměstnanců v Ulitě působí dnes?
Teď jsou zde čtyři asistenti, sociální pracovník, který v případě potřeby pracuje také jako asistent a pak vedoucí, který je zároveň sociálním pracovníkem. To je šest lidí na smlouvu, k tomu vždy nějaký člověk na dohodu. Je to tedy sedm, osm lidí obhospodařujících tu službu tak, aby byl její průběh zajištěn.
Prožila jste pracovně v Ulitě celých deset let a letos jste se dala na jinou profesi. Co vám působení v chráněném bydlení dalo, kam vás posunulo
Práce s lidmi je hodně náročná, někdy až vyčerpávající, ale zároveň vás dobíjí a dává neskutečně mnoho zkušeností. Ulita mi dala obrovské množství dobrých lidí počínaje od obyvatel Ulity, přes kolegy na Ulitě až po kolegy z ostatních služeb Charity Uherské Hradiště. Naučila mě, že jinakost je normální, že tady nejsme proto, abychom druhé posuzovali, hodnotili a už vůbec ne je odsuzovali. Že jednoduché cesty vás nic nenaučí, a že jsme všichni lidé a máme tu své místo. Za doprovázení těch, kteří potřebují pomoci si své místečko najít a vydobýt aspoň část výsluní, které druzí považují za samozřejmost, budu vždy vděčná a děkuji vedení Charity Uherské Hradiště, že mi dalo tuto příležitost.
Čím se zabýváte nyní, po nedávném odchodu z Charity Uherské Hradiště, a v čem se vám po Ulitě posteskne nejvíc?
Jsem teď asistentka obchodníka s uměním. Takže úplně jiný level, naprosto jiný obor. A to je dobře. Při odchodu už jsem byla ve stádiu, kdy jsem svoji práci měla ráda, ale cítila jsem, že je nejvyšší čas odejít, což však neznamená, nikdy se už nevrátit zpět.
Cítila jste se vyhořelá?
Určitě. Já si myslím, že kdo v sociálních službách tvrdí, že není vyhořelý, tak lže, anebo si to nepřipouští. Ale dojde vám to až ve chvíli, kdy vám to může dojít. A mně to došlo, že je na čase udělat změnu. A možná je hodně radikální, ale já si myslím, že je to správně. Pořád je ale pro mě Chráněné bydlení Ulita něco jako dítě, moje druhé dítě. Vždycky jsem to brala hodně srdcem, takže to tak prostě zůstává. A nemyslím si, že by to bylo jinak. A tím, že jsem v kontaktu skrze Chrpu (charitní pěvecký sbor), že sem chodím každý týden s tím, že potkávám bývalé kolegy, s tím, že jsem v úzkém kontaktu, že spolu zajdeme na kafe, že když moje nástupkyně něco potřebuje, tak prostě přijdu, ukážu jí to, pomůžu jí s tím, vysvětlím a dokud si to budu všecko pamatovat, co bude potřeba, nebo dokud to bude ještě aktuální, tak vždycky tu prostě jsem a zároveň jsem tím klidná, protože vím, že jsem je tady nenechala na pospas.
Jak se tam pravidelně vracíte, pořád zůstáváte propojeni...
… jsme propojeni a doufám, že to tak zůstane.
