27. července 2026 Aktuality

100 let života na Slovácku

Autorkou tohoto článku je Eva Malůšková, empatická a laskavá vedoucí Charitního domova Hluk, která paní Annu Pančíkovou dobře zná a měla možnost naslouchat jejím jedinečným životním vzpomínkám.  

V pátek 17. června 2026 jsme oslavili kulaté narozeniny paní Anny Pančíkové na zahradě v Charitním domově. Vzdali jsme úctu životu, který obsáhl a naplnil celé jedno století. Sto let příběhů, zkušeností, životních radostí, ale i trápení. Za sto let se svět mnohokrát proměnil a naše oslavenkyně byla svědkem historie, o které dnes čteme v dějepisných knihách. Prožila dobu, kdy se dopisy psaly rukou, kdy se radosti rodily z maličkostí, kterých si lidé vážili daleko více než dnes. Takový život je kronikou, která by vydala na román.

Bylo dojemné sledovat, kolik milých lidí z Hluku,přátel a členů rodiny paní Pančíkové nám pomáhalo s oslavou. Paní Marie Kupková napekla stovky trubiček a zákusků. Místostarosta Ondřej Kotačka s matrikářkou Ivetou Remeňovou, klavíristkou Ludmilou Khunovou a zpěvačkou Petrou Vackovou se postarali o nádherný, slavnostní obřad přímo na zahradě. Popřát přišel i starosta David Hájek.Muzikanti Kateřina, Jakub a Martin Říhovi se Zuzanou Hájkovou doprovázeli celé odpoledne hudbou. Za obětavé ruce a otevřená srdce při organizaci slavnosti patří poděkování pracovníkům Charitního domova.Naši faráři Josef Janek s Antonínem Bachanemodsloužili mši svatou, kterou hudebně doprovodilivarhaníci František Polášek a Jan Procházka. Při mši zazpívaly Jana Bachanová, Ludmila Hrdinová, Věra Jurásková, Jarmila Kružicová, Anna Libosvárová, Marie Mošťková, Pavla Polášková, Vlasta Šáchová, Andrea Šestáková a Antonie Žajdlíková. Sólo zpívala Petra Vacková. Jan Šimčíkzahrál na trubku písně, které kdysi zpívala v kostelním sboru sama paní Pančíková.

Paměť paní Anny Pančíkové je jako precizně vyšívaný hlucký kroj – plná detailů, barev a hlubokých stop historie Slovácka. V útulném pokoji domova pro seniory, kde vás vždy uvítá s milým úsměvem, se čas na chvíli zastaví. Ve svém vyprávění dokáže propojit vzpomínku na hliněnou podlahu a koupání ve chlévě v dětství s vyprávěním o tom, jak si ve Vatikánu podávala ruku s papežem.

Dětství v chudé chaloupce

Paní Pančíková, váš příběh začíná v roce 1926 v malé chaloupce v Hluku. Jak vypadalo vaše dětství a místo, kterému jste říkali domov?

Tož narodila sem sa v chalúpečce, kde byla jedna místnost. A kdybyste viděla, jaká to byla místnost! To byla, jak bysem to řekla, takovásínisko. V tej síni sme vařili a tam sme aj spávali. Bylo to tam všecko takové naňahňané. Dojednéj místnosti smesamoselivšeci naskládat. Byli smeenom dva, já a bráchaFanyn. Ten měl šikovnúpalicu. Vyučil sa obchodníkem a byl celý život ve Zlíně, dotáhl to až na vedúcího v obchodním domě. Aledyckyně mocpomáhál, když sme s mojímteprv začínali a dávali si věci do pořádku. Protože my sme s našíma měli potom enom dvě místnosti – naši spávali v kuchyni a my v jizbě, jak satehdy říkalo. Umývali smesa v takovéjvelikéjplechovéj vaně v kuchyni. Ale když byla veliká zima, tož smesa chodili kúpat do chléva ke kravám. Tam bylo teplo. Chlév byl zavřený, a od tých krav sa to pěkněvyhřílo, to bylo lepší než v tejstudenej chalupě.Tatinek jezdili do Brna. S bratrem jsme moc chtěli, aby nám kúpili brusle. Tatínek nám kúpilienom jedny. A tak jsme bruslili každý enom natéjjednéj.

Složité začátky a majetkové rozdíly

Vy jste se vdávala v osmnácti letech. Jak na tu dobu vzpomínáte? Váš příběh mi připomíná pohádky, kdy si chudobná nevěsta vzala bohatého ženicha…

No, seznámili smesa v Kunovicách na „zástěrkovéj“ zábavě. Tedy sem slúžila v Kunovicách. Milostpaní mě na zábavu pustila. Tam sem ho drapla, lebo onmě? Už ani nevím. Ale Pančíci, to byli boháči. Měli koně, krávy a velice moc měřicpola. To byli sedláci!Naši ně odrazovali, říkali: „On ťa za chvílu odkopne a budeš sama s děckama.“ Měli strach, protože my sme neměli nic, enom pět měřičekvypachtovaných. Ale my sme netrpěli chudobú, měli sme dostatek. Mojatchýňamě ze začátku nechtěla, protože sem byla z chudobného. Ale můj si mě vzal aj tak. Brali smesa, když ně bylo 18 roků, aby nemosel na nucené práce do Německa. Svaďbusme měli doma, tehdysa v hospodě neslavilo. A pamatuju si, jak byla svícahore u mlýna – to bylo vyhrávání před svaďbú. Muzika hrála, a tatinek, protože byli sami muzikantem, dvacet roků byli kapelníkem, to všecko prožívali. Nakonec samůj s mojimtatinkem měli hrozně rádi. On si na to, že byl sedlák, vůbec nepotrpěl. A baběnka, dyžměpoznali, tak měmělitaké ráda.

Měli jsme tři děcka. Všecky sa narodily doma. Porodní babka byla Červenkova. Dva týdně chodilikúpat děcka, enemsají moselo nachystat něco ke křupnutí, ona si ráda pojedla. Naši byli správci Sokolovně, gdesa potom odstěhovali. Já sem neuměla hospodařit, velice něpomáhalisúsedka, tetička Jiřičkova.

Práce ve Fatře, dojíždění a budování domova

Pracovní život pro vás začal velmi brzy, už v patnácti letech po vychození měšťanky. Jak vypadalo vaše dojíždění a práce v tehdejším průmyslu?

Do škole sem chodila v Hluku. Měla sem aj túčtvrtú měšťanku. Učili smesa tam vařit erteple, různé omáčky nebo guliváry. Pamatuju si, jak sme vařili rajskú. Tásaně tak zprotivila, že ju od téj doby nejím. Do Fatry v Napajedlách sem nastúpila už v patnácti, byla sem urostená, tož mě vzali hned. Vstávalo sa o čtyřech ráno, o pěti už jel autobus, co bral Lhoťanů aj ludí z Novéj Vsi do Kunovic, a z tama vlakem. Ze štace sme potomutěkali, abysme stihli šichtu. Pozděj sem dělala v Hluku v Palu na bodovačce. Můj tam dělal také. Vydělávala sem 120 korun za měsíc. To bylo v téj době velice málo. Rohlík stál dvacet haléřů, chleba stál čtyři padesát. Můj hrál divadlo, aj ho režírovál. A také byl fotbalista. Představte si, že smemoseli odložit stavení, abysme si tehdykúpilitelevizu, aby samůj mohl dívat na fotbal. Chlapé z okolí k nám potom chodili všeci na tútelevizu hledět. První televizu měl v Hluku farář, potom hned my.

Zpívání v kostelním sboru,kamarádka Justýnka a sóla u varhan

Významnou stopu jste zanechala v kostelním sboru. Jak vzpomínáte na roky strávené s hudbou?

To až ve čtyřiceti měpřemlúvílFanynMalůšú, náš varhaník. Byl to samouk, ale hrál tak, že si to nedovedete představit. Šla sem do tehoenom za podmínky, když šla aj moja nejlepší kamarádka Justýnka Křiváková. U Malůšú v Hradišťskéj ulici v obýváku sme cvičili u klavíra skoro každý deň. Byla nás tam dobrá parta – Justýnka Křiváková, Milka Šenkeříková, Jarka Popelková, MaňaTomanka a Hedvička Šuránková. Fanynmě vycvičil tak, že sem zpívala aj sóla! To bylo nejpěknější, ty emoce, když sa to v tom kostele všecko rozlehlo. Chlapi muzikanti za nama pak chodili zpívat na pohřby, to znělo krásně, když sa ty hlasy spójily. Děvčice tehdy nemohly hrát na hudební nástroje, enom zpívat mohly.

Z Hluku do Říma a Benátek

Vaše cestovatelské zážitky zní v kontextu tehdejší doby neuvěřitelně. Jaké to bylo, setkat se osobně s papežem?

To byl zázrak! Jeli sme autobusem na dvanáct dní s panem farářem Pastušanem v září 1989. V Benátkách smesa vozili na loďách, všady okolo ty paláce ve vodě... Ale najvíc bylo, když sme byli u papeža Jana Pavla II. Normálně sme si s ním podávali ruku a obědvali smena jeho chatě (CastelGandolfo – poz. aut.). Jeli sme tam tak vysoko do kopca, že sem si říkala: „Už jedeme do nebe, už budeme za chvílu v nebi.“

Život v domově pro seniory a recept na radost a dlouhověkost

Paní Pančíková, jak se cítíte dnes a co byste poradila mladším generacím jako recept na spokojený život?

Najprv sem tu nechtěla byt, hádali smesa s klukem, říkala sem: „Já tam nechcu.“ Včílkajsa ale všecko převrátilo, já su tu hrozně ráda. Sestřičky sú tu hodné, starajúsa o mě jak o vlastní. Mám radost z vnúčat, pravnúčat a aj prapravnúčat. Libor aj Kamil za mnúchodíjú každý týden. A recept na život? Žádné diety, klidně si dám sladké trubičky, dyž mám chuť. Důležité v životě je mětradosť, dobrého chlapa, co je vám oporú, a mět kolem sebe dobré kamarádky, jako byla mojaJustýnka. Člověk sa nesmí nechat ničím zlomit.

Příběh Anny Pančíkové je důkazem, že bohatství člověka se neměří počtem měřic půdy, ale hloubkou prožitých vztahů a schopností radovat se z maličkostí. Dříve lidé konali dobro jen proto, že cítili, že je to správné. Odměnou jim byla tichá radost, která zůstávala v srdci. Dnes jako bychom častěji hledali hodnotu věcí v jejich ceně než v jejich smyslu. Přitom to nejcennější se koupit nedá. Skutečné bohatství nevzniká z toho, co získáme, ale z toho, co dokážeme nezištně darovat světu.

Děkuji paní Pančíkové za její otevřené povídání, humor a neobyčejné svědectví o jejím životě a proměnách života v našem kraji.