Farní středisko P. Antonína Šuránka

 

DOBRO VOLNÉ

Dobrovolnictví by dle mého soudu mělo usilovat hlavně o to, co se v přirozených lidských společenstvích vždy dělo a stále děje. Vědět o sobě, umět si pomoct a vyhovět. Podmínky života se ale stále mění. Méně se stýkáme, proto se méně známe navzájem, uzavíráme se. Přibývá neosobní komunikace přes technologie. Takovému virtuálnímu „popovídání“ ovšem něco chybí. Něco z podstaty. Nevidíme si do očí, nemluvíme řečí těla, nesdílíme společný prostor. Těžko pak vycítit to co mnohdy zůstává nevyřčené. A to jsou často ty opravdové potřeby. Nezachrání to mail, skype, ani twitter či chat. Jak nejlépe vidět na obsahu takové virtuální komunikace. Lze tímto způsobem projevit upřímný zájem o potřeby bližního? Jak mu takto sdělit - ty jsi pro mě důležitý?

V dnešní společnosti nám mírou ohromnou vybujelo páchání dobra institucionálního. S masivní podporou všech možných rozpočtů od obecních a nadačních až po celoevropské. Neumíme už bez něho žít. Po nevelké osobní zkušenosti si však uvědomuji, jak rozdílným způsobem je v různých ústavech nabízeno a konáno. Jak citlivá je ona hranice mezi dodržováním nutných pořádkových a bezpečnostních pravidel a odlidštěním. I to, že takové dobro není a nemůže být se svou metodikou a vyhláškami volné. Tomu, že občas i brání. Svými průkazkami a školeními, hlášením a povolováním. Dobrovolnická pomoc se nemůže rovnat se všemi institucemi, které nabízí a vykonávají sociální služby, stejně jako nespočetné akce zábavné i poučné. Jeho podstata je jiná. Je to nezištné nabízení toho, co je zadarmo, co jsme sami dostali darem.

Proto si myslím, že pro dobrovolnictví je důležitější než „vyvíjet aktivity“ naslouchat. A k tomu samozřejmě i vytvářet podmínky. Zpravidla na méně formálních setkáních, nebo už i informacemi o takové ochotě a připravenosti. Opravdu si myslím, že vytvářet další instituce kopírující součásti současného sociálního systému takto tvořit nepotřebujeme. Potřebujeme však o sobě dát vědět. Nejlépe ve svém dosahu, ve svém okolí. Úplně nejlépe „postaru“ osobně, příkladem, skutečným konkrétním zájmem. S nenahraditelným úsměvem, s nezbytnou trpělivostí. Upřímně a laskavě.

Doba si však žádá svoje. Proto bych chtěl nabídnout svou více než půlroční zkušenost, z lehce organizovaného dobrovolnictví v Ostrožské Lhotě. Musíme a chceme vycházet z toho, co bylo. Pokud jsem zaznamenal, založením našeho Farního střediska žádná nová potřeba nevznikla. Ty tu byly, jsou a budou. Lidé, kteří je vnímali, však mají možnost o sobě více vědět, lidé kterým potřeby vznikají, mají lepší informaci kam se obrátit. Vždy však své trable svěří pouze tomu, komu důvěřují, ne tomu, kdo byl uveden do funkce. Do činnosti našeho střediska se zapojili zrovna takoví lidé. Samozřejmě je to i pro mě osobně výzva. Personálně jsme propojeni s pastorační Farní radou, Modlitbami matek i otců, jsme v kontaktu s Českým červeným křížem i profesionální Charitou. I proto abychom o sobě dávali veřejně vědět a také aby naše občasné scházení bylo smysluplné, nabízíme starším spoluobčanům, kteří už nemají tolik možností, ale o to větší zájem se potkávat první pondělí v měsíci společnou besedu s drobným pohoštěním, případně s doprovodem. Na počátku jsme všechny osobně informovali a pozvali. Toto setkání také zpestřujeme kratším tématickým povídáním na vhodné téma, například v souvislosti s ukončením roku Božího milosrdenství, nebo se sdílením zážitků z poutního zájezdu do Svaté země. Hlavním bodem programu však je sousedská beseda, při níž, jak to bývalo dříve, se někdy i zazpívá. A to je paráda. Na besedu navazuje mše svatá. Podle svých možností se samozřejmě zapojujeme do spousty kolektivních aktivit v obci, zvláště týkajících se farnosti, ale také do toho klasického dobrovolničení například při doprovodu seniorů během uherskohradišťských františkánských misií, nebo pravidelnou službou při bohoslužbách v okresní nemocnici. Z řad dobrovolníků i v dobách kdy jsme si tak neříkali, je u nás organizovaná Tříkrálová sbírka, několikrát za rok připravené a hojně vítané putování do poutních míst v okolí pěšky i na kole, farní dny i adorace…

Naším zásadním cílem zůstává ta „neviditelná“ nabídka, pomoc od srdce k srdci a spřádání pomyslné záchranné sítě pro pomoc opravdu potřebným. Je lidsky přirozené, že člověk se svým omezením nechlubí. Pokud tak učiní je k tomu nutný pocit vzájemné důvěry. Průlomem bývá pohlazení. A z dobrých vztahů ústí příjemná atmosféra. To je věc dlouhodobá, ale to je také devíza a smysl dobrovolnictví. Šířit pokoj a dobro volně.

dáno 3. Listopadu v Ostrožské Lhotě, Václav V.Hájek – vedoucí farního střediska P.Antonína Šuránka

POMOC ZA POMOC

 

Patří to k životu, je to v nás. Pomáháme si. Nejen, když to něco přinese, ale i tehdy, když to něco málo, nebo i trochu víc odnese. Je-li to potřebné a prospěšné. Příkladů je nespočet.

Pravdou je, že v dobách nedávno minulých, kdy lidé vzájemně více sdíleli své radosti i starosti, ale byl i méně rozvinutý sociální systém, bývala sousedská výpomoc samozřejmostí i nezbytností. S tím souvisel i pospolitější život v široké rodině pokrevní i se všemi kmotry křestními a biřmovacími a dalšími vztahy. Doba se však mění. Přibývá individualismu, uzavírání se, populace stárne. Rozmnožili se profesionální pomocníci i možnosti pomáhat potřebným někde na druhém konci světa. Co se však v podstatě nemění, je ochota pomáhat.

Spolu s dobou se mění i sociální vazby. A svět se nám poněkud komplikuje. To zvyšuje tlak zvláště na lidi starší a postižené, přičemž ti už mají dost svých problémů zdravotních i jiných. Každá pomoc je tedy vítaná. Zvláště ta, která je nezištně po ruce. Proto vznikají při farnostech dobrovolná střediska Charity. Jejich cílem není nahrazovat služby profesionálů ani organizovat kampaň. Oč je jejich záměr prostší, o to doufejme, bude prospěšnější. Jde o to udržet a snad i rozvinout mnohé z toho, co se dělalo a dělá dodnes. Nezvládá-li to někdo sám, nakoupit mu nebo donést léky. Objednat, či doprovodit k lékaři nebo do kostela, pomoci s vyřizováním na úřadech. Navštívit nemocné doma, nebo i v nemocnici. Poslat blahopřání spoluobčanům k svátku či narozeninám do domova důchodců, snažit se nějak potěšit, ale i duchovně povzbudit.

Až paradoxně může působit kontrast toho, jak halasně dnešní společnost deklaruje potřebu zapojovat postižené do běžného života s tím, kolik starších lidí končí ve všelijakých domovech důchodců. Takových, kteří dříve dožívali v rodinách, ve svém prostředí, ve svých vztazích. Ti, kteří jsou z těchto vazeb vytrženi, přirozeně touží po tom, co jim připomene jejich život. Touží dozvědět se něco o svých sousedech, kamarádech a známých, co je nového v místě, kde prožili většinu svého života. S první očekávanou otázkou; Kdo umřel? Člověk hodně přirozeně touží po tom být někomu užitečný, ale stejně silně potřebuje cítit, že někomu záleží na něm. Dokáže proto být nesmírně vděčný za to, věnuje-li mu druhý to, co je nenahraditelné a co přitom sám dostal. Čas a upřímný zájem. 

Proč na toto potřebujeme jakousi instituci, když to dodneška šlo i bez ní? Určitě ne proto, že mnohde jinde je dobrovolnictví rozvinuto mnohem více, ale prostě proto, že jsou mezi námi mnozí, kteří mají potřebu a mnozí jiní mají možnosti i zájem. Podstata takové pomoci samozřejmě zůstává v tom, že si konkrétní lidé vyjdou v ústrety. Smyslem organizované pomoci je, aby se neházelo jednorázově záchranné lano, ale aby se vytvořila pomocná síť. Aby se o sobě potřební s ochotnými snadno dozvěděli. Mezi těmi, kteří o dobrovolné nezištné předávání pomoci už projevili zájem, jsou mladí, kteří mohou vzít kytaru a s kamarády potěšit zpěvem, ale i zkušenější pod penzí, kteří už mohou samostatněji rozhodovat o využití svého času a nabídnout více zkušeností. Připojit se samozřejmě může doslova každý. Nezaváže se tím k nějaké pravidelné službě, ale k naprosto dobrovolné činnosti a bude pak pouze na něm jakou formu a jaký prostor nabídne. Podstatné přitom není to, zda můžeme, chceme darovat hodinu či víc, denně, týdně nebo nepravidelně. Záleží samozřejmě na možnostech každého ochotného i na potřebě. Co však naprosto nezbytné je, nabízet tuto pomoc s radostí a čistým srdcem.

Každý z nás čerpá pomoc a posilu neustále. Je dobré, aby ji ti, kterým je ta možnost dána, přenášeli dál. Je nutné, aby přitom byli dostatečně laskaví i pokorní a připravení vzájemně se obohacovat. Neboť i za malou upřímnou snahu a pomoc je možné dočkat se velkého vděku. A nepřijde-li hned vyzbrojit se dopředu trpělivostí.

 

 

Autor: Václav Hájek

Vedoucí Farního střediska Pátera Antonína Šuránka v Ostožské Lhotě

 

Fotogalerie z ustanovení prvního farního střediska zde.

Naše první beseda se seniory.